Říjen 2009

Píšeme Hiraganou 1

6. října 2009 v 22:16 | VelkýBubák |  Japonština
Hiragana je slabičná abeceda, má tzv. řady (řadu a, ka, sa, ta, na, ha, ma, ja, ra, wa), v nichž se se souhláskami kombinují samohlásky (a,i, u, e, o). [V řadě ka vzniknou tedy slabiky ka, ki, ku, ke, ko]. Na obrázcích vidíte postup jednotlivých tahů u řady A: [popis: česky, hepburn (je-li jinak než česky), tištěný typ, obrázek s postupem)

Nějaká
chyba
[image id="54837414" width="37" height="36"]
A
chyba
I
I
U
E
O

O japonštině s knihou Krouského

6. října 2009 v 21:42 | VelkýBubák |  Japonština

Úvod

Písmo

Japonské písmo představuje kombinaci znaků a dvou fonetických slabičných abeced hiragany a katakany, jež se souhrně nazývají kana. Znaky se v podstatě píší podstatná jména a slovesné a adjektivní koncovky. Způsob psaní těchto koncovek se nazývá okurigana. Hiraganou se píší ostatní slovní druhy, např. partikule, příslovce, aj., ale i celá slova, zvláště ta, jejichž znaky přesahují rámec tzv. běžně používaných znaků. Katakanou se přepisují cizí slova, přejatá do japonštiny, a cizí jména. Katakana může mít také funkci odlišující v písmu jako česká kurzíva. Japonský text se píše buď vodorovně (v řádcích zleva doprava) nebo svisle (odshora dolů ve sloupcích odprava doleva). Znaky a písmena ve slovech se nespojují, mezery mezi slovy se nedělají. Dělení slov v písmu napomáhá kombinace znaků a kany a ovšem znalost slovní zásoby, gramatiky a syntaxe. Neexistují velká a malá písmena. Latinky se používá v japonštině pouze v pomocných přepisech, nápisech, reklamách, apod., obecně japonština latinku nepoužívá. V této učebnici používáme český fonetiský přepis, v mezinárodním měřítku se používá anglický, tzv. Hepburnův přepis. V japonsku se ve speciálních textech používá japonský přepis latinkou, tzv. rómadži. Psané a tištěné typy znaků a abeced jsou poněkud odlišné, při jejich psaní je potřeba dodržovat správný postup tahů (kakidžun), který je uváděn v jednotlivých lekcích.

Grafické značky v japonském textu:
maru。 (tečka za větou)
ten 、(čárka ve větě
kagi 「」(uvozovky)
odoridži (opakování téhož znaku) [na psaní japonských znaků používám scim s volbou Japonština Anthy - jak napsat tyto znaky zatím nevím]
(opakování téhož písmene)

Pro zvýraznění slov (podtržení) se u svislého textu používá čárek vpravo od písma, u vodorovného textu pod ním. Pro psaní japonského textu se používá čtverečkovaný papír (genkó jóši). Každý znak i písmeno i grafická značka mají svůj čtvereček. Píše se odshora dolů ve sloupcích odprava doleva, to znamená, že text na stránce začíná vpravo nahoře a končí vlevo dole. Pokud se píše na čistý papír, je třeba umisťovat jednotlivé znaky, písmena či grafické značky do pomyslných čtverečků.

Gramatika

Japonština patří k jazykům aglutinačním, gramatické vztahy (pády) se vyjadřují pomocí partikulí (postpozic), slovesné časy pomocí přípon (sufixů).

Podstatná jména

Podstatná jména jsou neohebná a pokud se nepoužije zvláštních koncovek, nerozlišují jednotné a množné číslo, takže např. ki může znamenat strom i stromy. Pro odlišení je důležitý kontext. Rovněž tak se nerozlišuje rod, pokud se nepoužije zvláštních slov, takže gakusei がくせい znamená student i studentka.
Pro japonštinu je typická velká homonymita. V písmu se homonyma odlišují znaky (z toho vyplývá nutnost znaků v textu), v hovoru je pro odlišení homonym důležitý kontext.

Přídavná jména

Přídavná jména nerozlišují ani číslo, ani rod, např. ii může znamenat dobrý, dobrá, dobré, dobří (stojí-li v přívlastku), je dobrá, jsou dobré apod. (stojí-li v přísudku).

akai cukue あかい つくえ- červený stůl, červené stoly
akai isi あかい いし- červená židle, červené židle
akai ita あかい いた- červené prkno, červená prkna

Slovesa

Slovesa jsou ohebná, ale nerozlišují ani osobu, rod, nebo číslo, např. iku může znamenat: jdu, jdeš, jdeme, jdete, jdou. Pro upřesnění je důležitý kontext, mapř. uvedení podmětu. Slovesa stojí na konci věty. Velovíčkách uvádíme slovesné tvary jako český infinitiv (slovníkový tvar), tedy iku いく jít. V japonštině existují zdvořilostní stupně, které se vyjadřují buď slovesnými koncovkami nebo zvláštními slovy, prefixy a surfixy. Tyto zdvořilostní stupně nemají své přesné ekvivalenty v češtině. Zhruba je možné říci, že stupeň důvěrný se používá mezi spolužáky, přáteli apod., stupeň zdvořilý odpovídá přibližně českému vykání a stupeň uctivý se používá vůči starším osobám, nadřízeným apod. Určení zdvořilostního stupně záleží na tom, kdo s kým a za jakých okolností mluví.
Partikule
Partikule (postpozice) jsou nesamostatné částice, připojované za výraz, ke kterému patří. Dvě základní skupiny tvoří partikule gramatické (pádové) a větné (tvoří různé druhy vět, např. časové, podmiňovací apod.).
Signatura